Kamínek z pláže, ulita, jízdenka, stará známka nebo kus skla obroušený mořem. Samy o sobě často nemají téměř žádnou cenu. Přesto je zvedneme, vezmeme domů a někdy si je schováváme celé roky. Sbírání patří k těm podivuhodně obyčejným lidským činnostem, nad nimiž většinou nepřemýšlíme.
Dítě se vrací z výletu a kapsy má plné kamenů. Jeden je úplně kulatý. Druhý má bílou čáru. Třetí se leskne. Čtvrtý nevypadá ničím zvláštně, ale našlo ho na určitém místě, a proto si ho chce nechat.
Pro dospělého jsou to často prostě kameny. Pro dítě mezi nimi mohou být značné rozdíly.
A příliš se to nemění ani později. Jen místo kamínků začneme sbírat knihy, známky, desky, pohlednice, staré nástroje, mince nebo třeba fotografie opuštěných autobusových zastávek. Některé sbírky mají tisíce položek a značnou cenu, jiné se vejdou do malé krabičky.
Společné mají něco jednoduchého: z množství věcí, které kolem sebe každý den míjíme, jsme některé vybrali.
Nejdřív je třeba si všimnout
Sběratelství může působit jako činnost zaměřená na vlastnění. Nejdřív ale musí přijít něco jiného: pozornost.
Na pláži leží tisíce kamenů. Aby se z jednoho z nich stal „tenhle kamínek“, musíme si všimnout jeho barvy, tvaru nebo struktury. Totéž platí pro mušle, listy, zkameněliny nebo staré knihy.
Výzkumy dětských zkušeností s přírodou ukazují, že lidé si i po letech překvapivě živě vybavují předměty, které jako děti venku sbírali — kameny, mušle, peří, bobule nebo listy — a také místa, kde je našli. S těmito vzpomínkami se často pojí konkrétní barvy, povrchy, vůně nebo pocit z daného místa.
Sbírání je v tomto smyslu způsob pozorování.
Člověk, který hledá zkameněliny, začne vidět skálu jinak než člověk, který kolem ní pouze projde. Kdo poznává houby, začne vnímat les jinak. A dítě hledající pěkné kameny velmi rychle zjistí, že šedý štěrk není zdaleka celý stejný.
Nejde přitom nutně o odborné poznání. Sbírání může být jedním z prvních způsobů, jak si svět rozdělujeme na jednotlivosti.
Tohle ano. Tohle ne. Tenhle už mám. Tenhle je jiný.
Proč právě tenhle?
Na sbírkách je zvláštní jejich osobní logika.
Někdo projde antikvariátem a nezaujme ho nic. Jiný okamžitě zahlédne vydání knihy, které mu chybí. Pro jednoho je kus starého skla odpad, pro druhého přesně ten odstín, který hledal několik let.
Psychologie vlastnictví ukazuje, že předměty nesou význam, který výrazně přesahuje jejich užitnou nebo peněžní hodnotu. Mohou být spojeny s naší představou o sobě, s konkrétními lidmi, místy nebo životními událostmi. Právě tato spojení ovlivňují i to, jakou cenu jim sami přikládáme.
Proto může být úplně obyčejný kámen důležitější než mnohem dražší předmět.
Není vzácný geologicky. Je vzácný tím, odkud pochází.
Vzali jsme ho z pláže, kde jsme byli poprvé u moře. Dítě nám ho dalo cestou z lesa. Našli jsme ho na místě, kam se možná už nikdy nevrátíme.
Předmět pak neuchovává vzpomínku doslova. Dokáže ji ale vyvolat. Výzkum vztahu mezi předměty a autobiografickou pamětí ukazuje, že věci mohou fungovat jako podněty, které vybavují vzpomínky, asociace a osobní příběhy.
Fotografie to dělají záměrně. U kamínku nebo mušle vzniká podobná funkce jaksi mimochodem.
Radost z řádu
Pak je tu ještě jedna vlastnost sbírek: dávají věcem systém.
Pět kamenů vedle sebe už může vyvolat otázku, podle čeho je seřadit. Podle velikosti? Barvy? Místa nálezu? Druhu horniny?
Sbírka vytváří kategorii a zároveň nás nutí hledat rozdíly uvnitř ní.
Psychologové a výzkumníci spotřebního chování si už dlouho všímají také potřeby doplňovat série. Jedna mince chybí. Jedno číslo časopisu nemáme. V sadě zbývá prázdné místo. Touha po dokončení souboru může sama o sobě udržovat sběratelské chování.
Jenže nejlepší sbírky vlastně nikdy úplné nejsou.
Vždycky může existovat další brouk, jiné vydání knihy nebo kámen s trochu neobvyklejším zbarvením.
Možná právě proto sbírání vydrží tak dlouho. Nejde pouze o dosažení cíle. Je to způsob, jak mít stále důvod dívat se.
Sbírka jako část člověka
Sbírky také něco říkají o člověku, který je vytváří.
Stačí se podívat na knihovnu někoho, koho dobře neznáme. Něco se o něm dozvíme ještě dřív, než otevře ústa. Podobně funguje sbírka desek, minerálů, keramiky nebo starých fotoaparátů.
Neznamená to, že se lidé prostřednictvím věcí jen předvádějí. Vztah funguje i dovnitř. Věci nám mohou připomínat, co nás zajímá, kam patříme nebo čím jsme se v určité době zabývali. Výzkumy skutečně ukazují spojení mezi vlastněnými předměty a osobní i skupinovou identitou.
Sbírka tak někdy připomíná velmi zvláštní autobiografii.
Není v ní všechno. Naopak. Jsou v ní jen vybrané věci.
Ale právě výběr je podstatný.
Není to totéž jako hromadění
Sbírání bývá někdy rychle spojováno s nutkavým hromaděním. Jsou to ale rozdílné věci.
Odborná literatura považuje sběratelství za běžnou lidskou činnost. Od patologického hromadění se mimo jiné liší způsobem výběru, organizace předmětů, jejich užíváním a tím, zda nahromaděné věci člověku zásadně komplikují život.
Sběratel většinou nechce všechno.
Právě naopak. Chce něco určitého.
A v tom je možná důležitý rozdíl.
Sbírka nevzniká pouze tím, že věci necháváme přibývat. Vzniká také odmítáním. Tohle do ní patří, tohle už ne.
Krabička s kameny
Americká autorka Maria Popova nedávno připomněla dětskou knihu Bethan Woollvin These Are My Rocks, jejíž hrdinové sbírají kameny, špičaté věci, rozbité věci a nakonec i věci, které nejsou vidět. Popova v tom vidí jednu ze základních radostí sběratelství: schopnost nechat se jednotlivými věcmi zaujmout.
Možná ale není nutné hledat pro sbírání jeden velký důvod.
Dítě si domů přinese kámen, protože se mu líbí.
Za několik dní přinese další.
Pak zjistí, že jeden je hladký a druhý drsný. Jeden pochází od řeky a druhý z lomu. Některé chce nechat na stole, jiné vloží do krabičky. Jednoho se za rok zbaví a jiný si nechá dvacet let.
Z původně bezcenného předmětu se stane něco, k čemu má vztah.
A když se po letech taková krabička otevře, obvykle v ní neleží jen kameny.